Povídky
Můj přítel Al
…
„Měl jsem prima dětství, rodiče mě měli rádi a podnikali jsme dlouhé plavby napříč oceánem. Pak přišla doba, kdy jsem objevil spoustu kamarádů a známých a začal trávit víc času s nimi. Bylo fajn povídat si o věcech, kterým rodiče, zdálo se, nerozuměli a neměli pro ně pochopení. Ale v nové společnosti jsem si všiml i něčeho dalšího. Vždycky předtím za mě totiž rozhodovali rodiče. Kam plout, kdy být opatrný, kam se dívat, šlo to možná tak daleko, že jsem se i cítil, jak potřebovali, prostě jsem se nechal ovládat a zároveň velmi pohodlně přehodil zodpovědnost za vlastní život na ně. Noví kamarádi si ze mě někdy utahovali, pochopil jsem ale, že mají pravdu. A co myslíš, jaká byla má reakce ? Začal jsem dělat pravý opak toho, co chtěli rodiče. Pluli na sever, já na jih. Radovali se a dováděli, a já tím pádem byl smutný. Byl jsem tak svobodnější ? Převzal jsem zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí ? Ne. Musel jsem teprve poznat, jaká je má vlastní vůle. Která přání jsou vlastně má a která mých rodičů. Ale nevěděl jsem jak. Ať jsem měl jakoukoli touhu, jako by tam byl i otec a říkal, tohle udělej nebo tohle nedělej.
…
O loutkách
„V pondělí ráno přišel do divadla pan ředitel, vešel do ředitelny a postavil konvici s vodou na sporák, aby si uvařil svou ranní kávu. Když voda vřela, zalil v hrnku dvě lžičky výtečné brazilské kávy a posadil se do křesla, aby si ji v klidu vychutnal.
Pak vstal a šel zkontrolovat hlediště, jeviště, kulisy a loutky před dopoledním představením. Všechno bylo v pořádku, jen v truhle s loutkami našel u postavičky prince přeřezaná vodítka. Podivná věc, řekl si a loutku opravil. Ale to už začaly do divadla přicházet první děti .
„Co pro nás chystáte za představení, pane řediteli?“, ptala se učitelka.
„Bude to O princi a princezně ze Zlaté země, paní učitelko“, usmál se na ni pan ředitel.
Později, když už představení běželo, pan ředitel si něčeho všiml. Loutky, hlavně ovšem princ, se jakoby pohybovaly samy od sebe, nezávisle na vodítkách…. „
Básně
Farby
farby nášho života
farbíme ho do ružova
do farebna, do zlata…
sme maliari pred plátnom
so životným dielom
s plnučičkou paletou
a pripraveným perom
jeseň nie je jeseň,
keď lístie nie jej červené
a leto nie je letom
keď kvety nie sú rozmarné
daj životu farbu,
sprav si z neho navždy
veľkolepú maľbu
na tebe je veľkosť plátna
zafarbi ho celé,
hranica ti nie je daná –
nechaj ho hoc biele
ty sa budeš naňho dívať,
tvoj to bude zážitok,
pri pohľade môžeš zívať
a môže to byť pôžitok
a kam ich všetky dáš,
bude už len na tebe,
dobre si to zváž
vymysli si veľké plátno,
nestrihaj ho ničím,
neokliešťuj si ho rámom –
ten ti obraz zničí
namaľuj si stromy, kvety,
namaľuj si radosť,
namaľuj si šťastie, úspech,
daj životu za dosť…
Zrkadlo
diktujú nám, kto sme,
a my slepo veríme,
že nežijeme vo sne
ako dlho veríte,
že v zrkadle sa nájdete? ….
on nedá radosť životu,
on neoddá sa sneniu
a nedá nehu pohladeniu…
ten verný obraz,
čo dohovára nám,
je len prechodný klam,
čo sa bojí smrti
a chvíľkových rán
niekto so silou rozprávkovej víly
v zrkadle sa nehľadaj
kto si?
zavri oči, spomínaj…
Ukázky ilustrací
